O knize

Válečný veterán RAF Tomáš Löwenstein Lom vypráví svůj životní příběh ženě, kterou potkal ve svých pětadevadesáti letech, když právě chtěl, jak říkal, „jet tramvají do krematoria a už tam zůstat“. O historických událostech minulého století, které protínaly jeho život, vypráví s nadhledem, humorem a poetikou, ale také zcela bez sentimentu muž, jenž vyrůstal v první republice a dospíval za války, kdy sloužil u britského královského letectva. Vztah s autorkou knihy vystihl slovy: „britský bombardér a jeho doprovodná stíhačka“.


Kniha pro dospělé, 143 stran, 300 Kč, tvrdá vazba, barevná fotografická příloha.

Ukázka z knihy

Kapitola jedna: Tom

„Good morning, Sergeant Tom!“ „Good morning, Hanidear. At your service, madam! Už jsem se oholil, chystám se ošplouchnout si vizáž. Umejt se by bylo přehnaný.“ „A co se ti zdálo, Tome?“ „Nevim. Promiň, já jsem spal.“

Tom nemůže mít obyčejný úraz jako každý jiný člověk, který uklouzne na mokré podlaze nebo zakopne na schodech. Tom musí být raněn! A musí být raněn vojenskou zbraní. Ráno ke mně přikulhal, vytáhl si nohavici a ukázal mi oteklý, rudý a horký kotník. Odvezla jsem ho na ortopedii. Na dotaz pana doktora, co se mu stalo, odpověděl: „Neotevřel se mi padák.“ Pan doktor nevypadal, že by tomu chtěl věřit. Tom to tedy vylepšil: „No, spadnul mi na to těžkej lauf vod flinty. Byl jsem na takový vojenský parádě a dal jsem se tam do řeči s jednim, a von, jak se rozpovídal, potřeboval na to vobě ruce, a tak upustil tu flintu rovnou mně na nohu!“ Tato verze už byla uvěřitelnější. Pan doktor zavrtěl hlavou a poslal Toma na rentgen. Když zjistil, že nic zlomeného nemá, dal mu na kotník obklad a poslal nás domů. Za pár dní Tom povídá: „Vyřiď všem, co mně přáli brzký uzdravení, že ještě kulhám, ale jak mi tam mažeš tu paštiku vod toho tvýho doktora, tak už mě ta hnáta nebolí.“

„Tome, byla jsem na dentální hygieně, koukej,“ cením na Toma bílý chrup. „Dentální hygiena, to je nějaká nová nadávka? Už se neříká vyčistit si zuby?“

Věším prádlo. Tom mě bedlivě pozoruje a rozplývá se obdivem: „Ty jsi tak mrštná. A jak se strefíš na tu šňůru!“

Stříhám Tomovi vlasy. „Nevrť se pořád, budeš tam mít zuby!“ „Když je nemám v hubě, budu je mít aspoň na hlavě.“

Děti se na besedě ve škole ptají Toma, kdo byl za války jeho nejlepší kamarád, a on jim odpovídá, že jeho nejlepší kamarád jsem já. Jsem dojata…

„Tome, poslouchej, přečtu ti, co mám o tobě zatím napsaný.“ „Dobře, ale žádnou sentimentální vomáčku!“ „Tom přišel na svět 1. srpna 1924. Narodil se za Masarykovy první republiky do světa krajek a klobouků, parních lokomotiv, dvojplošníků, automobilů, parolodí a vlasteneckých ideálů. Do světa, který známe už jen z filmů a literatury. Jeho tatínek byl vyhledávaný oční lékař, profesor MUDr. Arnold Löwenstein. Rodina bydlela v Praze v domě na nábřeží s výhledem na Vltavu a Hradčany. Tady měl tatínek i svou soukromou ordinaci, kam za ním docházeli jeho pacienti. Patřil k nim například režisér Národního divadla Jaroslav Kvapil, hudební skladatel Jaroslav Ježek nebo generál Syrový. Maminka Elfrieda Renata Rachel, rozená Brillová, pocházela z Vídně. Zemřela v roce 1925, když měl Tom jenom jeden rok. Tehdy ještě nebyla antibiotika a Elfrieda podlehla otravě krve po vytržení zubu moudrosti. O Toma se pak staraly chůvy a vychovatelky. A také maminčiny vídeňské sestry Wilhelmena a Clotilda nebo manželka strýce Otty, teta Lilly Brillová. Často měl Toma na starosti také jeho o pět let starší bratr Walter se svými kamarády… Rodiny Löwensteinů a Brillů byly židovské. Nikoliv však v náboženském smyslu.“ „Dobře,“ přerušuje mě Tom. “Napiš, že Židé ve střední Evropě na začátku minulého století byli většinou asimilovaní. Snažili se přizpůsobit se okolnímu obyvatelstvu. Pejzatí židé v kaftanech byli jen na Východě. V Polsku, v Haliči, na Podkarpatský Rusi a v Rusku. V Praze bys je nenašla. Židé z Čech, Německa a Rakouska nebrali své židovství příliš vážně. Někteří chodili na hlavní židovské svátky do synagogy, jejich synové měli obřízku a byli bar micve, ale na první pohled se nijak nelišili od ostatního obyvatelstva. Mnozí jejich přátelé a obchodní partneři byli také Židé, četli židovskou literaturu a poslouchali židovské hudebníky. Ale to, že jsou Židé, jim připomněl až Hitler svojí rasovou politikou. Ve třicátých letech, když se v Evropě začal roztahovat nacismus, se dokonce některé židovské rodiny nechaly pokřtít, aby se distancovaly od svého židovství. Ale bylo jim to houbeles platný. Hitler je považoval za stejný póvl jako ty nepokřtěný. Dědeček Löwenstein založil v Karlových Varech hnutí volnomyšlenkářů. Tatínek i maminka se dali pokřtít, ale nikomu z nich to nepomohlo. Nacisti chtěli vyhladit Židy, ať byli pokřtěný nebo ne. Žádné náboženské zvyky ani tradice jsme doma neudržovali. Ani židovské, ani křesťanské. Ve dvacátých letech dvacátého století jsme příliš nerozuměli židovskému cítění a náboženství. Neznali jsme moc ani historii židovského národa. Státy a instituce, jichž jsme byli občany a členy, naše předky v minulosti vyháněly, dělaly na ně pogromy, vyvlastňovaly židovský majetek, ale tomu jsme my nevěnovali zvláštní pozornost. Židé z Východu ve svých kaftanech v nás vzbuzovali odpor a styděli jsme se za ně. Z našeho pohledu byli zaostalí a necivilizovaní. Oni nás ale také odsuzovali. My jsme byli podle nich zdegenerovaní!“ „Tome, když se můj dědeček dozvěděl, že si budu brát ortodoxního žida, strašně se rozzlobil! Křičel na moje rodiče, jak můžou dát dceru takovýmu zpátečníkovi, že náboženství je opium lidstva a že naše rodina byla kvůli svému židovství málem vyhlazena. Všichni se prý snaží na to zapomenout a já zase přitáhnu domů nějakýho náboženskýho tmáře. Ale nakonec se s mým manželem skamarádil.“ „Děda měl pravdu. Ale musím říct, že vlivem sílícího nacismu v Evropě židovská sounáležitost zase vzrostla. Znovu se ukázala potřeba vlastního státu, kde by byli Židé konečně v bezpečí. Nacismus tak myšlenku sionismu vlastně popostrčil kupředu. Naše rodina ale dala před boji na Blízkém východě přednost životu v nějakém klidném koutě světa, jako byla Anglie nebo Amerika. K tomu se ještě dostanu.“

Ukázka z kapitoly: Výcvik na Bahamách

Při jednom takovém low level bombing cvičení jsem ležel jako obvykle u zadního podlahového okénka a hlásil jsem pilotovi, jak úspěšné byly jeho zásahy: ‚Nevidím žádnou explozi naší bomby na zemi.‘ Pilot Engel na to vztekle: ‚Kdybys tam vzadu nechrápal, tak bys to viděl!‘ Zavřel pumovnici a provedl elegantní úhybný manévr v utažené pravé zatáčce. Bohužel jsem ale měl pravdu já. Bomba nespadla, anóbrž se houpala v závěsu a teprve při ostré zatáčce se utrhla a dopadla na zavřené dveře pumovnice, kde vybouchla. Střepy proletěly až dozadu a zničily hydraulický zásobník. Skoro veškerý olej z něj vytekl na mě. Dostali jsme povolení k okamžitému přistání. Náš pilot, kapitán Engel se pokusil vysunout hlavní podvozek, ale nešlo to. Hydraulické potrubí bylo zničeno. Pokoušeli jsme se podvozek vysunout havarijním mechanickým zařízením. Ale ani to se nedařilo. Pilot nahlásil poruchu na základnu. Velitel pilotáže na základně Jan Roman Irving okamžitě vystartoval na svém jednomotorovém letounu, aby předvedl našemu pilotovi, jakým manévrem by mohl dosáhnout vyhození podvozku do provozní polohy. Engel pak prováděl střemhlavé lety s následným prudkým vytažením letounu do stoupavého letu, aby se kolo uvolnilo odstředivou silou. Takovou akrobacii jsme prováděli dvě hodiny! Pravá noha podvozku zapadla do uzamčené polohy, ale levá noha se houpala volně. Když jsme odlítali skoro všechen benzín, šli jsme na přistání. Dosedli jsme na pravé kolo, pilot podržel levé křídlo co nejdéle ve výšce, ale při ztrátě rychlosti křídlo dopadlo na zem a náš mitchell se rychle jako káča několikrát otočil kolem své osy. Křídlo za motorovou gondolou se skoro ulomilo. Ale my všichni jsme naštěstí vylezli bez vážného zranění, jen chudák aeroplán byl na odpis.“ „Tome, byli jste připoutaní?“ „Ne. Tam žádný takový poutací kurty nebyly. Dostali jsme povel lehnout na zem a zapřít se rukama a nohama mezi žebry letadla.“ „A padáky jste měli?“ „To jo. Ale zásadně jsme je nenosili. Kdo by se chtěl tahat s takovým báglem na zádech. Měli jsme je naházený na půdičce v liberátoru. Jen jeden takovej snaživej blbec tam chodil s padákem, a jak o něco zavadil, padák se mu otevřel a měli jsme plný letadlo hedvábí!“ „A skákali jste někdy cvičně s padákem?“ „Ne. To se nedělalo. Bylo nebezpečí zranění nebo smrti a to bylo nežádoucí, anžto bylo málo lidí, tak se s nima muselo šetřit.

Ukázka z kapitoly: Tom vymýšlí vtipy

Tom si sundal čepici a pod ní měl mokré vlasy. „Tome, jak to, že máš mokrou hlavu?“ zděsila jsem se. „Venku mrzne!“ Pokrčil rameny: „Koupal jsem se, tak mám mokrou hlavu. Mám se snad koupat bez hlavy?“

Při oslavách královniných narozenin na britské ambasádě byl Tomovi představen americký vojenský přidělenec, který se snažil něco mu povědět lámanou češtinou. Tom ho chvíli poslouchal a pak se zeptal: „Do you speak English?“

Zvoní mi telefon: Otík: „Babí, můžu u tebe dneska přespat?“ Já: „A rodiče o tom vědí? Nevadí jim to?“ Otík: „Nevadí.“ Tom pozorně naslouchá. „A já tu taky můžu přespat? Rodičům to nevadí!“

„My budeme mít besedu na židovský obci? To budu muset mluvit zprava doleva?“

Tom dokázal odpovědět na jakousi anketní otázku na facebooku jako první a vyhrál tak slevu na letní pobyt v jazykovém táboře. Napsali jsme organizátorce, že Tom sice byl na jazykovém táboře šest let, ale že rádi přijedeme. Bude dětem povídat, jak válčil. Samozřejmě anglicky. Po cestě na tábor tedy trénujeme naši show v angličtině. „Tome, nevíš, jak se řekne lidumil?“ „Canibal!“

Čekáme na tramvaj číslo osmnáct. Přijíždí devatenáctka. „Pojď, Hani, zkusíme to usmlouvat na osmnáct.“

Na cestě z výletu jsem Tomovi na jeho přání zastavila u malé benzinové pumpy. Byl zpátky nezvykle rychle. „Ptal jsem se, kde tam maj záchod, ale oni žádnej neměli a poslali mě támhle za ten keř. Tak jsem jim řekl, že ten je pro dámy.“

„Tome, ty jsi kejchnul!“ „Promiň, že jsem tě nežádal o povolení. Příště podám kolkovanou žádost!“